NAPSALI O NÁS
...aneb recenze k počtení
Světáci - recenze - Rýmařovský Horizont
Limonádový Joe - recenze - Rýmařovský Horizont
Jedna noc na Karlštejně - recenze a rozhovor s Barborou Niedobovou-Šínovou
Premiéra muzikálu Jedna noc na Karlštejně v amfiteátru La Skála se vydařila
Janovice u Rýmařova - V Janovicích u Rýmařova byla 17. července 2015 v areálu Westernové školy v amfiteátru La Skála uvedena premiéra českého muzikálu autorské dvojice Petra Markova a Zdeňka Bartáka.
Oba autoři se této premiéry zúčastnili. Inspiraci našli ve hře Jaroslava Vrchlického a vytvořili jedinečné dílo s krásnými písněmi. Karel IV si vybudoval hrad Karlštejn s tím, že se na něm nebudou vyskytovat žádné ženy a on se tam bude moci v klidu věnovat mužským záležitostem. Ovšem existuje žena, která si troufne přestoupit tento zákaz, a ta žena není pouze jedna.
Divadelní představení shlédlo téměř tři sta diváků. Režisérkou tohoto představení byla Barbora Niedobová - Šínová z rýmařovského Pradivadla. Reprízy mohou diváci shlédnout ještě 24. července a 6. srpna 2015.
"Myslím, že včerejší divadlo v La Skále se všem zúčastněným velmi povedlo. Co víc si mohou protagonisté přát než potlesk ve stoje a publikum, které si při odchodu brouká písničky, které slyšelo" uvedl divák Jan Steiner z Rýmařova.
Marek BociánMuž z kraje La Mancha- Divadelní žatva 2016 Jeseník
8.4.2016
Opravdu vrchol celé přehlídky, vrchol dvaceti let Žatvy. Už jsem tady
viděl hodně dobrých představení, ale tohle bylo NEJLEPŠÍ! Doufám, že
nebude platit "V nejlepším skončit." Nechtělo se mi nic psát, jen jsem
si užíval od začátku až do konce a bylo mi moc líto, že ten konec přišel
- poživačně bych se díval dál. A - nebo znovu. Je neskutečné, jak ten
soubor vyrostl za dobu, po kterou je znám. Naprosto profesionální práce
ve všem. Herectví, zpěv, hlavně ale posun v tématu předlohy, kdy se
nehraje tolik o Cervantesovi, či Potulném rytíří. Hlavní nositelkou
tématu je Aldonza (Dulcinea) a její boj sama se sebou, přerod. Je to
představení nabité spoustou pozitivní energie a naděje, že vše se může v
dobré obrátit. Ano, jsou to ideály, ale copak je špatné ty opravdové,
lidské ideály zkusit žít?Hudební stránka inscenace skvělá. Scéna, kostýmy - naprosto ve stylu,
nezatěžují zbytečnostmi, ale sdělují, Opět mizanscéna. Práce s těmi,
kteří po většinu doby jen sedí, ale přitom jsou pořád v roli, ve hře, v ději - to je kus dřiny v režii.
Už předehra, která není jen hudbou, ale je to jasná expozice postav, situace - a beze slov, jednáním!
A ke konci Zrcadlový rytíř - přesně charakterizovaný kostýmem. Souboj výsostně
choreograficky stylizovaný. Tohle představení ani chvilku nenudilo,
nepustilo mě ze svých spárů, drželo až do konce.Asi bych toho mohl chválit ještě moc - ale proč? Nic se nevymykalo z
celku, všechno plnohodnotně zapojeno do jednoty žánru sdělovalo naprosto
čitelně tu hlavní myšlenku. Jak to jen udělat, aby to vidělo co nejvíce
lidí - a abych to mohl vidět ještě jednou i já (a ostatním to ukázat, a nebo jim o tom aspoň vyprávět?)
Saša Rychetský
Pradivadlo uvádí premiéru v novém divadle La Skála
4.6.2014
Poslední představení Pradivadla Den, kdy unesli papeže,
které mělo premiéru 14. prosince loňského roku, je dávno minulostí.
Poté, co bylo na "vedlejší kolej" odstaveno divadlo ve staré budově
bývalého kina, a v nově zrekonstruovaném Středisku volného času Rýmařov
sloužícímu zejména dětem a dospělým ze zájmových útvarů nebylo pro
ochotníky vybudováno zázemí, rozhodl se soubor jít vlastní cestou. Díky
firmě Turistické známky, s. r. o., našel zázemí v nově vybudovaném
areálu Westernové školy v Rýmařově-Janovicích, kde již od února
připravuje novou hru - muzikál Muž z La Manchy, která bude
mít premiéru ve zbrusu novém letním amfiteátru přírodního divadla La
Skála, které je situováno v areálu westernové školy s pozadím skalních
útvarů, proto ta slovní hříčka v názvu divadla.
Muzikál Muž z La Manchy (Man of La Mancha),
který líčí příběh o rytíři Donu Quijotovi z trochu jiného pohledu, měl
světovou premiéru r. 1965 v New Yorku. Muzikál vznikl podle televizní
hry, kterou napsal Dale Wasserman. Ten později hru přepracoval do divadelní muzikálové podoby a k jeho libretu napsal Mitch Leigh hudbu a písně otextoval Joe Darion. Muzikál získal mnoho prestižních cen, včetně ceny Tony za nejlepší muzikál.
Vyprávění příběhu je trochu netradiční. Autor klasického románu
o rytíři Quijotovi Miguel de Cervantes se dostane do inkvizičního
vězení, kde se svým sluhou a spoluvězni improvizačně přehrává příběh
své knihy o "rytíři truchlivé postavy" Donu Quijotovi. Ale nemusíte se
bát - nejde o žádný zmatek, naopak je v tomto případě styl "divadla na divadle" vychytán na jedničku.
Hudebně jde o velice ucelené a podařené dílo. Nejde sice o
čistý muzikál, ale spíše hru se zpěvy, protože činohra je zastoupena
velmi silně. Hudba je rytmická, nevyužívá příliš nástrojů. Je typicky
muzikálově chytlavá, nechybí pár ústředních melodií, které si budete
při odchodu z divadla možná pobroukávat. Hudební realizace se ujal
skvělý muzikant a frontman rýmařovské kapely The Hero Petr Laštuvka.
Hru si vybrala a režie se ujala současná členka souboru
Pradivadla, dřívější profesionální herečka z divadla v Českém Těšíně,
Barbora Šínová. Hlavní roli Cervantese a také Dona Quijota svěřila
Ladislavu Šínovi. Cervantesova sluhu a Sanchu si zahraje Petr Bubela a
v roli Aldonzy a Dulcinei se představí sama režisérka představení.
Guvernéra a hospodského ztvární Pavel Hejsek, vévodu a Carasca zahraje
Pavel Konštacký.
Na zcela určitě velmi podařené dílo - premiéru divadelního muzikálu Muž z La Manchy
se skvělou režií, hudbou, českými texty a překvapivě dobrým zpěvem
činoherních účinkujících jsou příznivci divadla v přírodě a Pradivadla
zvlášť, srdečně zváni 31. července ve 20 hodin do amfiteátru La Skála v areálu westernové školy v Rýmařově- Janovicích.
Pradivadlo uneslo Papeže
V sobotu 14. prosince v premiéře a v pondělí
16. prosince v repríze uvedl amatérský divadelní spolek Pradivadlo
Rýmařov na prkna inscenaci komedie Joao Bethencourta Estevao Weinera Den, kdy unesli papeže v režii Jiřího Konečného. Jak ochotníci avizovali při premiéře, režisér se touto hrou s publikem loučí.
Pradivadlo bylo založeno v roce 2007 a během následujících šesti
sezón se zaměřilo především na muzikál a muzikálovou pohádku. Poměrně
velký ohlas si spolek získal už prvním představením hry Naše městečko Thortona Wildera a na repertoár si poté připsal inscenace jako Kráska a zvíře, Song pro dva nebo Romeo, Julie a tma.
Ve své údajně poslední sezóně ale režisér záměrně opustil muzikálový
žánr a pokusil se o nastudování činoherní komedie. Weinerův známý kus
byl dlouhodobým režijním snem Jiřího Konečného, kterým se chtěl
důstojně rozloučit s diváky.
Děj hry se odehrává na poklidném předměstí New Yorku, v době, kdy
světem otřásá jeden válečný konflikt za druhým, vraždy a smrtelné
nehody jsou na denním pořádku a nikdo si není jist svým bezpečím.
Takový stav věcí není lhostejný židovskému taxikáři Samueli Leibowitzi,
muži se sklony k sympatickému bláznovství a poznamenanému úmrtím
nejstaršího syna, nasazeného do války ve Vietnamu. Samuel se proto
rozhodne pro zcela šílený čin - využije nenadálé situace a unese papeže
Albrechta IV., který právě dlí na oficiální návštěvě New Yorku. Ukryje
ho ve svém domě a po úřadech žádá netypické výkupné - jeden den bez
násilí a vraždění.
Rolí v inscenaci se ujali známí rýmařovští ochotníci. Samuela
Leibowitze si zahrál Pavel Hejsek a jeho energickou ženu Sáru
Vlastimila Vykrutíková, jejíž vyrovnaný a neafektovaný výkon patřil k
nejlepším. V rolích potomků manželů Leibowitzových se objevili Dennis
Huml a nová tvář Tereza Pinďáková. Jako papež Albrecht IV. překvapil
další nováček ansámblu Miroslav Klesnil, který ztvárnil Svatého otce
jako osobnost oplývající klidnou a mírumilovnou silou. Zvládl přitom i
komediální polohu své role, např. v momentě, kdy papež bránící dům před
útokem policistů s revolverem v ruce vykřikne: "Krucifix, zahajte
palbu!" Ve vedlejších rolích se představili Petr Bubela (rabín), Zdeněk
Rychlý (kardinál), Petr Andrš (šerif), Ladislav Šín (generál) a Petr
Guziur v alternaci s Barborou Šínovou (ostřelovač).
Sobotní premiéru představení ovlivnila nervozita, v pondělní repríze
však herci Pradivadla předvedli o poznání sebejistější výkony,
představení ubíhalo ve svižném tempu, které narušila jen poněkud
chaotická akční scéna policejního útoku na dům Leibowitzových. Přesto
si inscenace uchovala jasné kontury a důraz na autorovo sdělení -
naději, že lidstvo je schopné se začít chovat humánně, byť ji Weiner
vzápětí zpochybňuje konstatováním, že na takový přerod ještě není
zralé.
Dosud (ale snad ne zcela) poslední představení rýmařovského
Pradivadla nabídlo žánr, který v repertoáru místních ochotníků dlouho
chyběl - kultivovanou komedii bez zbytečných a těžkopádných efektů,
s hlubším poselstvím a lehce mrazivým happyendem. V každém případě
udělalo krok zajímavým směrem a bylo by přinejmenším škoda, pokud byl
prvním a současně posledním. ZN
Recenze - Romeo a Julie ve tmě zpívající
Loňský prosinec přinesl Rýmařovu
bohatou divadelní nadílku. Její součástí byla také nová inscenace
ochotnického souboru Pradivadlo. Premiéra se konala v pondělí 12.
prosince, obě reprízy ochotníci stihli odehrát ještě v tomtéž týdnu.
Nové představení Pradivadla přitáhlo velkou pozornost diváků, ať už
díky masivní reklamní kampani, která mu předcházela, nebo kvůli titulu
hry. Pradivadlo tentokrát sáhlo po novele Romeo, Julie a tma
Jana Otčenáška v dramatizaci Karla Urbánka. Divadelníci přitom
deklarovali, že ke klasickému příběhu s válečnou tematikou přistoupili
netradičním způsobem a nastudovali jej jako "lyrické muzikálové drama".
To samo o sobě zní dost podezřele, takže kromě těch, které zaujal
titul, a věrných příznivců místních ochotníků do publika zasedla jistě i
řada zvědavců bažících zjistit, jak bude tragický milostný příběh
z období heydrichiády v muzikálovém hávu vypadat.
Už při vstupu do foyer městského divadla byl divák vtažen do dobových
reálií. Výstava s tématem druhé světové války na Rýmařovsku,
obsahující autentické dokumenty, fotografie i krátký výklad Jiřího
Karla, plakáty a vyhlášky nalepené na sloupech, dvojice mladíků
v uniformách Wehrmachtu pochodující beze slova a se zbraní přes rameno
mezi přicházejícími diváky (člověka napadlo, jestli ho začnou
legitimovat), stejně jako divadelní program s obálkou v podobě pracovní
knížky evokovaly atmosféru válečné doby ještě před začátkem
představení.
I během něj se divadelní soubor snažil všemi prostředky přiblížit
čas, v němž se milostný příběh odehrává. Děj Otčenáškovy novely
zachycuje okamžiky krátce před a po atentátu na říšského protektora
Reinharda Heydricha, momenty plné strachu ze zatýkání. Za této situace
se setkávají dva mladí lidé, které podobně jako v titulem odkazovaném
Shakespearově dramatu spojuje láska a dělí rodová nenávist. Student
Pavel potkává židovskou dívku Ester, která nenastoupila k transportu, a
rozhodne se ji schovat ve svém pokojíku za otcovou krejčovskou dílnou.
Mladí lidé se do sebe zamilují a společně čelí nacistickému
pronásledování i zvědavé všudypřítomnosti kolaboranta v domě. Jejich
vztah končí tragicky - Ester se při domovní razii ze strachu o Pavla
rozhodne z úkrytu utéct a na ulici je zastřelena.
Režisér Jiří Konečný při hledání vhodných protagonistů zvolil dvojici
poloprofesionálů - studentů herectví na ostravské konzervatoři. Pavla
si zahrál místní rodák Lukáš Adam, Ester propůjčila svou tvář jeho
kolegyně Natálie Holíková, která odpovídala roli nejen svými hereckými a
pěveckými schopnostmi, ale i vzhledově. Ústřednímu páru sekundovaly
čtyři vedlejší postavy v interpretaci místních ochotníků: Pavlova
bojácného otce hrál Zdeněk Rychlý, krejčího Čepka Petr Bubela, který
zaujal svým civilním herectvím, Štěpán Stoklasa, loňský herecký objev,
se ujal role malíře Matyse a jeho protipól, kolaboranta Rejska,
ztvárnil Pavel Konštacký. Fanatický Rejsek v jeho podání působil velmi
sugestivně a přesvědčivě a byl nesporně dosud nejlepším výkonem tohoto
herce. Šestici postav doplnili ještě zmínění němečtí vojáci (Petr
Guziur a Zdeněk Štefanišin) a tančící kameloti v podání členů skupiny
Move2you.
Scénu realizátoři koncipovali velmi jednoduše a funkčně tak, aby
nebylo nutné ji během představení měnit. Jeviště bylo rozděleno dveřmi
na dvě poloviny; v levé vznikl studentský pokojík, v pravé krejčovská
dílna, do níž se vstupovalo ze zákulisí. Na forbíně stojící lavička
představovala park, tedy exteriér, nicméně velká část příběhu se
odehrává v malém prostoru vymezeném dvěma místnostmi, což posiluje
pocit stísněnosti a také odkaz k malým lidským příběhům, jež se
odehrávají na pozadí "velkých dějin". Ty k nim pronikají zvenčí podobně,
jako tomu bývá ve skutečném životě, prostřednictvím médií - rádia,
rozhlasu a také "tichou poštou". Další sdělovací prostředek té doby -
biograf - tvůrci inscenace suplovali čtyřmi plátny, na něž ve zlomových
okamžicích promítali záběry z heydrichiády, ale také třeba vizualizaci
momentu, kdy se Ester ve chvíli smrti promítá život před očima.
Podstatnou složkou dotvářející atmosféru na malém prostoru jeviště bylo
střídání světla a tmy.
Jak už bylo řečeno, Pradivadlo pojalo válečný příběh Jana Otčenáška
poněkud netradičně. Realizátoři se rozhodli doplnit jej hudebními a
tanečními vstupy. Hudební složka muzikálového dramatu je dílem Petra
Laštuvky, který složil hudbu i texty jednotlivých písní a všechny také
se svou kapelou nahrál. Pěvecké výstupy herců se odehrávaly na živo.
Tvůrci předeslali, že inscenace bude svým způsobem experimentální, že
bude pokusem o muzikálovou verzi válečné látky. Nakolik tento pokus
vyšel, mohli posoudit diváci sami. Podle ovací ve finále představení
lze nabýt dojmu, že ano. Jistě se našlo dost těch, které písně
doprovázející silný Otčenáškův příběh dohnaly k slzám, nicméně i těch,
kterým vadily. Třeba jen proto, že brzdily děj, že vyznívaly
anachronisticky (dobovým muzikálům sluší dobová hudba) nebo zkrátka
proto, že muzikál jakožto žánrový potomek operety má v sobě prvky
odlehčené zábavy, která nemusí k tak závažným tématům každému ladit.
Nabízí se tedy otázka, zda je dobré dělat muzikál ze všeho.
Pradivadlo jistě není první, kdo převedl do muzikálu příběh z doby
totality (kupř. Šakalí léta), ani první, kdo se pokusil historii
okořenit moderní hudbou. Vznikla jistě řada krásných a hodnotných
zpracování, nicméně je nesporné, že v posledních letech prožívá muzikál
jako žánr úpadek. Podepsala se na něm lavina českých popových muzikálů
podřadné kvality, čerpající z boomu, který u nás v 90. letech
odstartovali Bídníci a Jesus Christ Superstar. Možná je to signál i pro
rýmařovské ochotníky, že nastal čas obrátit se jiným směrem.
Zdenka Nesetová-Přikrylová
Recenze na hru Naše městečko-Saša Rychecký a Vladimír Stanzel
DS Severské Pradivadlo Rýmařov přivezl představení "Naše městečko". Sluší se uvést autora: Thornton Wilder, právě tak režiséra: Jiří Konečný. Měla-li mít letošní Žatva svou nejdůstojnější tečku, pak to bylo právě toto představení. Vůbec se mi o něm nechce nic psát, protože PO CELOU DOBU jsem si to užíval! Bylo to naprosto profesionální divadlo (ale v tom mém slova smyslu - ve smyslu zážitku, sdělení, herectví, scény, kostýmů, prostě: dokonale fungující domeček plný ozubených koleček, které do sebe zapadají, jdou, šlapou a žádný zoubek, natož kolečko nechybí). Některé scény ve mně doznívaly i noci, když jsem se marně pokoušel usnout: Rande. Svatba. Smrt - hřbitov - pohřeb. Byla to opravdu taková radost, přes všechny tragédie, bylo to tak moc o svátku každodennosti, o důležitosti jistot v životě, o životě, jakou od divadla čekám vždy, ale jen málokdy se jí dočkám. Nevím proč se mi vynořoval film "Šumař na střeše", ale můj zážitek byl stejný! To se fakt nedá rozebírat, hodnotit, intelektuálně pitvat a cvičit se na tom. Je-li divadlo jeden plně funkční celek, stejně tak, jako auto, nebo jakýkoli dokonalý stroj, stavba, pak nejsou vidět (a ani vás nezajímají) jednotlivé součástky. To tak prostě JE a lze jen doufat, že dlouho BUDE!
Saša Rychecký
Pravděpodobně žádného z obyvatel Rýmařova se zájmem
o kulturní dění neminula zpráva o založení nového ochotnického souboru
s názvem Pradivadlo, který vznikl v polovině loňského roku a na jeho
konci, konkrétně 14. prosince 2007, již uvedl v premiéře své první
představení. Výběr hry, která měla nový spolek představit, zapsat jej do
širšího povědomí a zároveň naznačit, jakou cestou se chce ubírat,
nebyl vůbec náhodný. Lidé znalí rýmařovského divadelního zákulisí tuší,
že vejce tu bylo ještě před slepicí, tedy že hra byla známa ještě
dříve, než divadelní soubor začal vůbec fungovat, a že svým způsobem
vznikl kvůli ní - aby mohla být nastudována.
Už tento fakt zčásti osvětluje obdivuhodné vzepětí tvůrčího
potenciálu v městečku Rýmařově, které není zrovna Mekkou divadelního
života a které si už dávno zvyklo vystačit ze svých zdrojů s málem, s
každoročním uvedením jedné komedie a jedné pohádky v provedení dosud
jediného ochotnického souboru Mahen, případně s méně pravidelnými
vystoupeními zájezdních divadel. Se vznikem nového divadelního souboru
se však situace zřejmě změní alespoň trochu k lepšímu. Ne že by se od
nynějška počet představení na rýmařovských prknech dramaticky zvedl, ale
konkurenční prostředí dokáže být silnou motivací a mohlo by přinést
jisté obohacení nejen z hlediska počtu, ale i žánrové rozmanitosti
(spolky se bezesporu budou chtít vzájemně odlišovat) a kvality.
Hra, kterou vedoucí souboru, režisér a herec v jedné osobě Jiří
Konečný, zvolil a pro niž stmelil početný ansámbl zčásti zkušených
herců, zčásti zcela neokoukaných tváří, nese vcelku banální název Naše městečko.
Její autor, americký dramatik Thornton Wilder patřící k tzv. ztracené
generaci, s touto banalitou záměrně pracoval nejen v názvu, ale v celé
koncepci hry, když ji zasadil do venkovského městečka Grover's Corners
ve státě New Hampshire, na počátek 20. století, tedy do doby, kdy
neexistovalo snad nic méně vzrušujícího (a o to více antiliterárního)
než žít v takovém městě. Zatímco pro většinu tvůrců je impulsem
k sepsání literárního díla nějaký nezvyklý, strhující či přímo šokující
námět, u Wildera je tomu přesně naopak. Ten učinil námětem své hry
všední život obyčejných lidí a hledal právě v něm skrytý půvab a
hluboký smysl.
Děj Našeho městečka je prostý. V jeho centru stojí dvojice
mladých lidí - George Gibbs (Marek Čermák) a Emily Webbová (Ludmila
Ondrašíková), děti dvou vážených rodin z městečka Grover's Corners. Ač
by si to klasická zápletka přála, neexistuje mezi těmito rodinami žádný
nesmiřitelný konflikt, a ani láska, která se mezi Georgem a Emily
pozvolna rozvine, není zakázaným ovocem, nýbrž všeobecně kladně
přijatou skutečností, vedoucí až ke sňatku a založení rodiny. Přesto
nepostrádá ani tento neshakespearovský vztah tragiku, neboť život je "tak hrozný ... a krásný".
Poslední dějství - navazující na svatební akt, kterým celý příběh
zdánlivě vrcholí - se odehrává na hřbitově, kam právě přichází nový
mrtvý - Emily, jež nepřežila porod svého druhého dítěte. Příběh o
všedním životě končí zcela všední smrtí. Smrtí, která je stejně banální
jako vše, co jí předcházelo, a přesto nás tolik zasáhne - tak jako to
bývá ve skutečném životě.
Právě fakt nevyhnutelné smrti, která přichází pokaždé nečekaně a
dodává předchozímu žití odstín marnosti a současně příchuť něčeho
nadmíru cenného, v závěru pozvolna plynoucího příběhu takřka šokuje. Ta
dlouhá, předlouhá řádka nevýznamných, nevzrušivých událostí se náhle
jeví docela jinak. Wilder byl obratným vypravěčem a dokázal na diváka
sugestivně zapůsobit, když jej nejprve ukolébal poklidným plynutím děje
"bez děje", aby jej posléze o to trpčeji probral otázkou: Jak utrácíš
svůj život? Dokážeš ocenit jeho půvab? Uvědomuješ si, jak prchavým
darem je? A tuto sugestivnost ještě prohlubuje, když nechává zemřelou
Emily učinit zoufalý pokus o návrat mezi živé, končící bolestným
poznáním: "Oni (živí) toho hodně nechápou, že ne?"
Tento ostrý střih zároveň odhaluje Wilderovo jazykové mistrovství,
rozvláčné dialogy najednou hutní, aforističtí a sunou příběh k jeho
etickému poselství. Není proto divu, že za Naše městečko autor získal v pořadí již druhou Pulitzerovu cenu.
Pozoruhodná hra přilákala na divadelní jeviště množství ochotníků,
přičemž jen zlomek z nich měl herecké zkušenosti. Poprvé se představil
např. Ladislav Šín v roli mlékaře Howieho Newsoma, Petr Wolff jako
regenschori Simon Stimson se svým chrámovým sborem, Josef Laštůvka
alias Wally Webb nebo Eva Švédová coby upovídaná paní Soamesová. První
zkušenosti z "velkého" divadla sbírali studenti dramatického oboru ZUŠ
Marek Čermák (George), Nela Zothová, Marta Merková (Rebeka Gibbsová),
Lukáš Adam (kamelot Joe Crowell) a Ludmila Ondrašíková (Emily), která
již vystupovala ve dvou hrách spolku Mahen. V Našem městečku
se objevily i další tváře známé z Mahena - Vratislav Konečný v roli
hrobníka Joea Stoddarda, Zdeněk Vodička jako redaktor Webb, Helena
Papajová jako jeho žena, Pavel Hejsek coby doktor Gibbs. Jeho ženu si
zahrála Hana Hejsková. Úlohy Režiséra se ujal vedoucí souboru Jiří
Konečný, jediný člen Pradivadla s profesionální zkušeností. Ve
vedlejších rolích se mihla řada dalších tváří (Petr Bubela, Zdeněk
Vogel, Dagmar Doláková, Anna Vašíčková ad.), v konečném součtu se jen
obsazení hry blížilo ke třicítce.
Velice různorodý a na ochotníky nezvykle početný ansámbl dokázal
během několika měsíců vytvořit velmi vyrovnaný tým. Několik herců si
přitom vystřihlo výkon hodný profesionálů, zvláště dvojice otců Pavel
Hejsek a Zdeněk Vodička, jejichž herectví léty vyzrálo jako kvalitní
víno, a ústřední pár Ludmila Ondrašíková a Marek Čermák, ačkoliv
největším překvapením zřejmě byla Eva Švédová, která ve všech výstupech
své paní Soamesové doslova ovládla jeviště i hlediště.
Wilderova hra Naše městečko není náročná jen
mnohohlavým obsazením. Autor si nápaditě pohrál s kompozicí, čímž před
realizátory položil nesnadný úkol. Pozvolna se odvíjející příběh
rozrušil řadou zcizovacích efektů, jimiž dramatické umění obohatil
Bertolt Brecht a jeho koncept epického divadla. Vstupy Režiséra
(vypravěče) který děj komentuje, ale i v nejrůznějších převlecích
(cukráře Morgana, oddávajícího, průvodce zásvětním životem)
spoluutváří, stejně jako dotazy z publika či scénářem předepsané
minimum kulis a rekvizit, to vše rozbíjí tradiční koncepci divadelního
představení založeného na ztotožnění se s postavou a prožívání jejích
osudů, narušuje iluzi skutečnosti, oživuje tak divákovu pozornost -
příběhem neustále utlumovanou - a soustředí ji k autorskému záměru.
Autorem preferovanou koncepci divadla bez kulis a rekvizit
ochotnické Pradivadlo nepřijalo, zachovalo pouze několik jeho
inscenačních pokynů (např. štafle umožňující ústřední dvojici
promlouvat spolu jako z oken v patře domů nebo pultík v cukrárně pana
Morgana vytvořený z laťky položené přes židle, která se vzápětí
proměňuje v žehlicí prkno paní Gibbsové), jež ozvláštnily scénu pojatou
víceméně realisticky. Nejen v tom šlo Pradivadlo vlastní cestou.
Důležitou roli v rýmařovské inscenaci hrála hudba a světelné efekty,
které měly umocnit vypjaté scény, odlišit různé roviny vyprávění a také
naznačit jeho zvraty. Vše bylo evidentně promýšleno s velkou
pečlivostí, výsledek bohužel ne vždy odpovídal záměru, a to zvláště
v případě světel. Rušivě mohly působit také některé přehlédnuté detaily
(např. rozkvetlé slunečnice na zahrádce paní Webbové uprostřed zimní
scény).
Nicméně lze konstatovat, že Pradivadlo si pro zahájení své
kariéry vybralo hru, na kterou se hned tak nezapomene, a předvedlo, že i
v amatérských podmínkách lze úspěšně uskutečnit poměrně náročný
umělecký záměr. Pokud měla být Wilderova hra zároveň předzvěstí
budoucího repertoáru nového spolku, je jistě na co se těšit. Pradivadlo
nabízí alternativu pro tu část rýmařovských diváků i herců, kteří od
divadla očekávají více než pouhou zábavu a neobávají se ani menších
experimentů.
Vladimír Stanzel
Recenze na hru Holka odjinud
Když před rokem nastupoval na rýmařovskou ochotnickou scénu s představením hry Thortona Wildera Naše městečko nový
soubor s názvem Pradivadlo, vše nasvědčovalo tomu, že přichází změna.
Nejenže pominul šedesátiletý monopol spolku Mahen a na poli amatérského
divadla vzniklo konkurenční prostředí, ale navíc se nabídla
příležitost pro diváky i potenciální herce, které nepřitahují jen
konverzační či detektivní komedie, jež se v ochotnickém prostředí hrají
nejčastěji. V ambiciózním plánu dělat trochu jiné divadlo
Pradivadelníci pokračovali i nastudováním pohádky Kráska a Zvíře
podle scénáře Františka Hrubína, kterou ozvláštnili muzikálovými
prvky. Obě hry byly divácky přijaty kladně a soubor s nimi vystoupil i
v jiných městech a na několika divadelních festivalech.
O to překvapivější bylo rozhodnutí vedoucího souboru Jiřího Konečného
připravit pro letošní sezónu komedii, konkrétně veselohru Rudolfa
Trinnera Holka odjinud. K volbě lehčího kusu jej vedlo několik
důvodů - aby si soubor vyzkoušel práci na jiném žánru než dosud a také
odpočinul po režijně, herecky i technicky náročných projektech, jimiž
byly obě předchozí inscenace. Další důvod režisér naznačil v pozvánce,
když připustil, že tentokrát myslel na méně náročné publikum, které si
v divadle chce jen "odpočinout, pobavit se a přijít na jiné myšlenky".
Na takový krok má dramaturg a režisér v jedné osobě jistě plné právo,
je jen škoda, že si pro jeho realizaci nevybral kvalitnější text.
Klavírista, dirigent, autor operet a hudebních komedií Rudolf
Trinner, který byl mimochodem 17. ledna hostem premiéry v rýmařovském
kině, se podle svých slov nechal k veselohře Holka odjinud inspirovat jistou povídkou, kterou převedl na jeviště nejprve pod názvem Kopretina z Wyomingu a poté v přepracované verzi jako Holku odjinud.
Příběh o dceři zlatokopa, která po otcově smrti putuje do rodiny
strýce, však v sobě nese i něco z vlastních zkušeností autora, který
podobně jako otec hlavní postavy na konci 60. let emigroval z vlasti a
hledal štěstí ve světě. Rudolf Trinner se však neživil rýžováním zlata,
ale využil svého hudebního nadání a uchytil se v showbyznysu -
v kabaretech, kasinech i na výletní lodi, s níž obeplul svět. Jeho
návrat do Česka po třiceti letech mohl být spjat s podobnými pocity,
jaké vyjadřuje zlatokopova dcera Jessie, když se poprvé ocitá ve vlasti
svého otce. Je to příchod do země, která se za těch třicet let velmi
změnila, v níž se člověk dlouho pobývající na druhém konci světa může
cítit jako cizinec, ale zároveň v ní nachází svoje kořeny. Tyto
autentické pocity lze v komedii Holka odjinud vytušit, nicméně tím veškerá opravdovost končí.
Abychom shrnuli děj: do domu majitele autodopravy Alojze Veverky
(Pavel Hejsek) přichází neteř Jessie (Jana Lipková), až dosud
pobývající s otcem kdesi na americkém venkově. Přiváží s sebou nejen
vzpomínky na Alojzova bratra Václava a historky ze života zlatokopecké
komunity, ale i velký, těžký kufr, jehož obsah v souvislosti s živností
Jessieina otce okamžitě vzbudí zvědavost u členů rodiny. Ty kromě otce
Alojze představují jeho manželka Anežka (Vladimíra Šafářová), její
věčně přiopilá sestra Máňa (Markéta Míčková) a dvě dcery, starší hádavá
Kateřina (Hana Hejsková) a pubertálně lehkomyslná Alenka (Barbora
Šínová). Sestavu doplňují Kateřinin snoubenec Evžen (Petr Bubela),
hromotlucký Alenčin novomanžel Pepan (Ladislav Šín) a rodinný přítel
Matěj Kačaba (Zdeněk Vodička). Hlava rodiny ve chvíli Jessieina
příchodu slaví úctyhodné kulatiny a současně řeší vrtochy svých dcer -
té, která by se už ráda provdala, i té, která se natruc provdala tajně a
teď chce věno. Charakterově nepokřivená, bezelstná a tvrdým životem
zkoušená Jessie tak vstupuje do rozhádané rodiny jako osvěžení, jako
člověk, který netouží po penězích, ale jen po přátelství, vybaven pouze
čistým srdcem a - tajemným kufrem. Díky prvnímu Jessie brzy probudí
sympatie strýce Alojze i Kateřinina snoubence Evžena, díky druhému
pragmatický zájem všech ostatních.
Jak se bude příběh odvíjet dál, je jasné hned na začátku a autor se
bohužel ani jednou nepokusí směr vývoje zkomplikovat nebo narušit. Celý
děj se až do samého závěru točí kolem snah členů rodiny odhalit
tajemství kufru a případně z něj něco získat a Jessie, ač se musí stále
vyrovnávat s vezdejším pokrytectvím a Kateřininou žárlivostí, se
nakonec rozhodne rodině tajemství odhalit a co víc, podělí se i o
kýžené zlato. Průhledná zápletka dvojaktovky tak vyústí v poněkud
rozpačitý happyend, stejně jako příběh milostného trojúhelníku Jessie -
Evžen - Kateřina, který přes finální přetahovačku končí nerozhodně.
Přímočarý děj bez jediného zvratu a závěr prchající kamsi do ztracena nejsou jediným úskalím komedie Holka odjinud.
Výstavba děje je nekompaktní, rozpadá se v sérii scén, které jsou
chvílemi vtipné, chvílemi méně, jednou směřují ke konverzační
přestřelce, podruhé k operetní estrádě a jindy k filozofování o
banálních pravdách, jež vykrystalizují v explicitně vyřčené přísloví,
že není všechno zlato, co se třpytí, případně v nepřímo vyslovené
ponaučení, že cennější než peníze je ryzí přátelství. Aby toho nebylo
málo, dal si autor jen málo práce s propracováním postav, a tak nás více
než děj samotný překvapuje jejich vykonstruovanost a motivačně nejasné
chování, zvláště u titulní role Jessie, která sice nikoho
z pokryteckého příbuzenstva nezmění, ale přesto je z nějakého
zvláštního důvodu podaruje zlatem. Pochybnosti vyvolává i její
výřečnost, překypující životními moudry, jakou disponuje málokterá
mladá dívka, obzvláště vyrůstající v primitivních podmínkách
zlatokopecké osady. Vše bychom přijali bez výtek, pokud by se děj
odehrával ve 30. letech 20. století (nejlépe v parodujícím stylu Pytlákovy schovanky),
žánru veselohry z té doby ostatně odpovídá model rodiny Veverků (otec
živitel, matinka v domácnosti, potrhlá tetička, dcery usilující o
vdavky, rodinný přítel) i americká minulost Jessie (která se podle
svých slov umývala ve vodě ze studny apod.). Zasazení příběhu do
blízkosti roku 2000 však vyznívá přinejmenším asynchronně.
Komedie Holka odjinud zkrátka nepatří mezi výkvět žánru
a Pradivadlo její realizací slevilo ze své úrovně snad až příliš. Na
druhou stranu je třeba konstatovat, že tato nepříliš dobře napsaná hra
byla velmi dobře zahrána. Obzvláště výkony všech mužských herců stály
za zhlédnutí - vynikající Pavel Hejsek, střídmý a vyrovnaný Zdeněk
Vodička, sympaticky civilní Petr Bubela i fanfarónský Ladislav Šín,
který podal svou roli vtipně a s velkou nadsázkou. Mezi ženami podle
předpokladů nejpřesvědčivěji hrála Barbora Šínová, ale výborná byla i
Hana Hejsková, která si hašteřivou Kateřinu zjevně užila, a dobře
zvládnutá byla i role Jessie v podání studentky Jany Lipkové. Dvěma
debutantkám Markétě Míčkové a Vladimíře Šafářové evidentně chybí větší
herecká zkušenost a jejich postavám by prospělo v případě Máni ubrat na
výrazu, v případě Anežky naopak přidat na sebevědomí. Vcelku však
ansámbl působil sehraně a je jasné, že příště si může bez obav
troufnout na mnohem náročnější scénář. Z dosavadního repertoáru
vyplývá, že Pradivadlo svůj směr teprve hledá. Přízeň publika však už
našlo. ZN
Recenze Song pro dva
Bývá zvykem referovat o
divadelních představeních u příležitosti jejich premiér, derniéra však
může být stejně dobrou příležitostí pro zhodnocení toho, co na základě
dramatického textu soubor vytvořil. Pisateli to přinejmenším dovoluje
vyjádřit své názory bez obav, že by jeho kritika ovlivnila návštěvnost
inscenace a nízká tržba mu byla připsána na vrub. Představení
reprízovaná, nezatížená premiérovou nervozitou, navíc mívají lepší
úroveň. Na druhou stranu s křížkem po funuse se představení divákovi
těžko doporučuje, a tak nezbývá než konstatovat, že kdo neviděl, má
smůlu.
A právě to by mohlo být řečeno v případě hry Song pro dva aneb Každý má svého Leona
Neila Simona v provedení ochotnického spolku Pradivadlo, které si svou
rýmařovskou derniéru odbylo v pátek 12. března. Bylo by jistě
hodno doporučení, neboť šlo o velmi podařené nastudování, na ochotnické
poměry nadstandardní, kvalitativně odpovídající tomu, co soubor nabízel
publiku v počátcích své existence. Po klasické pohádce Kráska a Zvíře Františka Hrubína a oddechovce Rudolfa Trinnera Holka odjinud se režisér Jiří Konečný typově vrátil k Našemu městečku
Thorntona Wildera, kterým Pradivadlo vstupovalo na rýmařovskou scénu,
když znovu sáhl po díle, které přináší víc než jen zábavu a hezkou
podívanou. Ani tentokrát přitom neopustil svůj sklon k muzikálovým
realizacím, jež charakterizovaly všechny dosavadní inscenace
Pradivadla. Navzdory tomu se Song pro dva vymyká
z pradivadelnické produkce a z místní ochotnické produkce obecně, a to
jak minimálním obsazením - jak vyplývá z titulu, jde o hru pro dva
herce - tak úrovní provedení, která si nezadá s profesionálními soubory.
Základním předpokladem dobrého představení je výběr scénáře. Jméno
amerického dramatika Neila Simona je určitou zárukou, že hra bude
vtipná, smysluplná, s precizně napsanými dialogy. Celosvětově jej
proslavila komedie o soužití novomanželského páru Bosé nohy v parku, s níž má Song pro dva mnoho
společného. I zde autor bravurně rozehrává elementární souboj muže a
ženy, rozumu a emocí, věčný konflikt plný lásky i nepochopení, kolem
kterého se točí každý partnerský vztah. Paralelou konzervativního,
sarkastického právníka Paula z Bosých nohou v parku je v Songu pro dva
racionalistický a kousavě vtipný skladatel Vernon, Paulovu impulzivní
manželku Corie zastupuje výbušná a citově založená textařka Sonia.
V obou těchto Simonových komediích sledujeme eskapády začínajícího
partnerského vztahu, kdy se dva lidé teprve poznávají a vybojovávají si
své místo na slunci, oddávají se jeden druhému, ale současně usilují
uchovat si co nejvíc vlastní svobody.
Konflikt do slibně se rozvíjejícího, původně pracovního vztahu Vernona a
Sonii vnáší třetí vrchol pomyslného milostného trojúhelníku -
nepřítomný, a přitom všudypřítomný Leon, Sonin bývalý partner. Právě
jeho neslyšný hlas podbarvuje song pro dva skrytou disharmonií, která
postupně vžene dvojici do krize vedoucí až k rozchodu, a teprve
v okamžiku, kdy konečně umlkne, umožní Vernonovi a Sonie najít k sobě
znovu cestu. Docela banální, všední příběh, jakých se odehrávají
v normálním životě tisíce. Ale přesto, nebo spíš proto má Simonova hra
takový úspěch. Autor ji obdařil humorným nadhledem, který nedovolí
milostnému příběhu zabřednout do sentimentality.
Šťastně zvolený scénář však není jedinou podmínkou kvalitní inscenace.
Druhým základním kamenem je herecké uchopení postav a celého příběhu. I
v tomto ohledu nabídlo Pradivadlo to nejlepší. Vernona Gersche
ztvárnil sám režisér Jiří Konečný, Soniu Walskovou nastudovala Martina
Hrbáčková, kterou mohli diváci vidět už v pohádce Kráska a Zvíře či v Kytici
realizované dramatickým oborem ZUŠ. Zatímco od profesionálně zkušeného
Jiřího Konečného se bezproblémový výkon jaksi předem očekával, Martina
Hrbáčková konečně v plné míře dokázala, jak velký má herecký (a rovněž
pěvecký a pohybový) talent. Náročné role excentrické Sonii Walskové se
zhostila naprosto přesvědčivě, jako rovnocenný protějšek svého
hereckého kolegy a vytvořila s ním vyrovnaný pár, schopný oživit
Simonův příběh beze stopy amatérismu.
Divadlo je umění syntetické, spojuje v sobě verbální a pohybový projev,
výtvarnou a hudební stránku. I v těchto směrech se Pradivadlu podařilo
využít efektní a přitom uměřené výrazové prostředky. Vzhledem k tomu,
že šlo o muzikál, měla velkou úlohu hudba, konkrétně písně Marvina
Hamlische na texty Carole Bayer Sagerové (jejich vztah byl mimochodem
inspirací pro děj hry), které pro Pradivadlo aranžoval a nahrál Petr
Laštuvka (ten si rovněž zahrál miniroli zvukaře Phila ve scéně
v nahrávacím studiu). Jakkoli nejsem příznivcem mainstreamových stylů, a
tak v hudební stránce Songu pro dva nacházím jen minimální
estetický požitek, musím vyzdvihnout příjemně zabarvené hlasy obou
hlavních protagonistů a slušně naživo zazpívané písně, často doprovázené
i tanečními kreacemi, u Vernona docela vtipnými (choreografii měla na
starosti Alena Tomešková).
A nesmíme opomenout ani scénografii, jejíž autorkou byla Martina
Kohoutková. Tentokrát byla scéna pojata symbolicky jako černo-bílá
žensko-mužská bipolarita na způsob jin a jang. Dvě pohyblivé šikminy,
využitelné jako klavír, skříň nebo postele, doplněné několika kostkami a
drobnými rekvizitami, umožnily během krátkých přestaveb (prováděných
přímo na scéně) vytvořit Vernonův i Soniin byt, nahrávací studio,
restauraci, víkendové hnízdečko u oceánu či nemocniční pokoj.
Černo-bílou vyhraněnost scény rozbíjelo jen pestrobarevné oblečení
výstřední Sonii Walskové a roztomilé červené vozítko, které symbolicky
zvýraznilo moment zlomu ve vztahu obou protagonistů, kdy se po kratičké
idyle zamilovanosti začal rodit první vážný konflikt.
Ochotnický soubor Pradivadlo existuje teprve tři roky a nastudoval zatím čtyři hry, a proto má tvrzení, že Song pro dva
je jeho dosud nejlepším počinem, o dost menší váhu, než by si
zasloužilo. Lepší srovnání mu poskytnou až následující divadelní
sezóny, do kterých se spolek přes nedávné pochybnosti o svém dalším
fungování doufejme zapojí. ZN.