Světáci - recenze - Rýmařovský Horizont

Limonádový Joe - recenze - Rýmařovský Horizont

Jedna noc na Karlštejně - recenze a rozhovor s Barborou Niedobovou-Šínovou

Premiéra muzikálu Jedna noc na Karlštejně v amfiteátru La Skála se vydařila

Oba autoři se této premiéry zúčastnili. Inspiraci našli ve hře Jaroslava Vrchlického a vytvořili jedinečné dílo s krásnými písněmi. Karel IV si vybudoval hrad Karlštejn s tím, že se na něm nebudou vyskytovat žádné ženy a on se tam bude moci v klidu věnovat mužským záležitostem. Ovšem existuje žena, která si troufne přestoupit tento zákaz, a ta žena není pouze jedna.

Divadelní představení shlédlo téměř tři sta diváků. Režisérkou tohoto představení byla Barbora Niedobová - Šínová z rýmařovského Pradivadla. Reprízy mohou diváci shlédnout ještě 24. července a 6. srpna 2015.

"Myslím, že včerejší divadlo v La Skále se všem zúčastněným velmi povedlo. Co víc si mohou protagonisté přát než potlesk ve stoje a publikum, které si při odchodu brouká písničky, které slyšelo" uvedl divák Jan Steiner z Rýmařova.

Muž z kraje La Mancha- Divadelní žatva 2016 Jeseník

8.4.2016

Opravdu vrchol celé přehlídky, vrchol dvaceti let Žatvy. Už jsem tady
viděl hodně dobrých představení, ale tohle bylo NEJLEPŠÍ! Doufám, že
nebude platit "V nejlepším skončit." Nechtělo se mi nic psát, jen jsem
si užíval od začátku až do konce a bylo mi moc líto, že ten konec přišel
- poživačně bych se díval dál. A - nebo znovu. Je neskutečné, jak ten
soubor vyrostl za dobu, po kterou je znám. Naprosto profesionální práce
ve všem. Herectví, zpěv, hlavně ale posun v tématu předlohy, kdy se
nehraje tolik o Cervantesovi, či Potulném rytíří. Hlavní nositelkou
tématu je Aldonza (Dulcinea) a její boj sama se sebou, přerod. Je to
představení nabité spoustou pozitivní energie a naděje, že vše se může v
dobré obrátit. Ano, jsou to ideály, ale copak je špatné ty opravdové,
lidské ideály zkusit žít?Hudební stránka inscenace skvělá. Scéna, kostýmy - naprosto ve stylu,
nezatěžují zbytečnostmi, ale sdělují, Opět mizanscéna. Práce s těmi,
kteří po většinu doby jen sedí, ale přitom jsou pořád v roli, ve hře, v ději - to je kus dřiny v režii.

Už předehra, která není jen hudbou, ale je to jasná expozice postav, situace - a beze slov, jednáním!

A ke konci Zrcadlový rytíř - přesně charakterizovaný kostýmem. Souboj výsostně
choreograficky stylizovaný. Tohle představení ani chvilku nenudilo,
nepustilo mě ze svých spárů, drželo až do konce.Asi bych toho mohl chválit ještě moc - ale proč? Nic se nevymykalo z
celku, všechno plnohodnotně zapojeno do jednoty žánru sdělovalo naprosto
čitelně tu hlavní myšlenku. Jak to jen udělat, aby to vidělo co nejvíce
lidí - a abych to mohl vidět ještě jednou i já (a ostatním to ukázat, a nebo jim o tom aspoň vyprávět?)

Saša Rychetský

Pradivadlo uvádí premiéru v novém divadle La Skála

4.6.2014

Poslední představení Pradivadla Den, kdy unesli papeže, které mělo premiéru 14. prosince loňského roku, je dávno minulostí. Poté, co bylo na "vedlejší kolej" odstaveno divadlo ve staré budově bývalého kina, a v nově zrekonstruovaném Středisku volného času Rýmařov sloužícímu zejména dětem a dospělým ze zájmových útvarů nebylo pro ochotníky vybudováno zázemí, rozhodl se soubor jít vlastní cestou. Díky firmě Turistické známky, s. r. o., našel zázemí v nově vybudovaném areálu Westernové školy v Rýmařově-Janovicích, kde již od února připravuje novou hru - muzikál Muž z La Manchy, která bude mít premiéru ve zbrusu novém letním amfiteátru přírodního divadla La Skála, které je situováno v areálu westernové školy s pozadím skalních útvarů, proto ta slovní hříčka v názvu divadla.
Muzikál Muž z La Manchy (Man of La Mancha), který líčí příběh o rytíři Donu Quijotovi z trochu jiného pohledu, měl světovou premiéru r. 1965 v New Yorku. Muzikál vznikl podle televizní hry, kterou napsal Dale Wasserman. Ten později hru přepracoval do divadelní muzikálové podoby a k jeho libretu napsal Mitch Leigh hudbu a písně otextoval Joe Darion. Muzikál získal mnoho prestižních cen, včetně ceny Tony za nejlepší muzikál.
Vyprávění příběhu je trochu netradiční. Autor klasického románu o rytíři Quijotovi Miguel de Cervantes se dostane do inkvizičního vězení, kde se svým sluhou a spoluvězni improvizačně přehrává příběh své knihy o "rytíři truchlivé postavy" Donu Quijotovi. Ale nemusíte se bát - nejde o žádný zmatek, naopak je v tomto případě styl "divadla na divadle" vychytán na jedničku.
Hudebně jde o velice ucelené a podařené dílo. Nejde sice o čistý muzikál, ale spíše hru se zpěvy, protože činohra je zastoupena velmi silně. Hudba je rytmická, nevyužívá příliš nástrojů. Je typicky muzikálově chytlavá, nechybí pár ústředních melodií, které si budete při odchodu z divadla možná pobroukávat. Hudební realizace se ujal skvělý muzikant a frontman rýmařovské kapely The Hero Petr Laštuvka.
Hru si vybrala a režie se ujala současná členka souboru Pradivadla, dřívější profesionální herečka z divadla v Českém Těšíně, Barbora Šínová. Hlavní roli Cervantese a také Dona Quijota svěřila Ladislavu Šínovi. Cervantesova sluhu a Sanchu si zahraje Petr Bubela a v roli Aldonzy a Dulcinei se představí sama režisérka představení. Guvernéra a hospodského ztvární Pavel Hejsek, vévodu a Carasca zahraje Pavel Konštacký.
Na zcela určitě velmi podařené dílo - premiéru divadelního muzikálu Muž z La Manchy se skvělou režií, hudbou, českými texty a překvapivě dobrým zpěvem činoherních účinkujících jsou příznivci divadla v přírodě a Pradivadla zvlášť, srdečně zváni 31. července ve 20 hodin do amfiteátru La Skála v areálu westernové školy v Rýmařově- Janovicích.

Pradivadlo uneslo Papeže

V sobotu 14. prosince v premiéře a v pondělí 16. prosince v repríze uvedl amatérský divadelní spolek Pradivadlo Rýmařov na prkna inscenaci komedie Joao Bethencourta Estevao Weinera Den, kdy unesli papeže v režii Jiřího Konečného. Jak ochotníci avizovali při premiéře, režisér se touto hrou s publikem loučí.
Pradivadlo bylo založeno v roce 2007 a během následujících šesti sezón se zaměřilo především na muzikál a muzikálovou pohádku. Poměrně velký ohlas si spolek získal už prvním představením hry Naše městečko Thortona Wildera a na repertoár si poté připsal inscenace jako Kráska a zvíře, Song pro dva nebo Romeo, Julie a tma. Ve své údajně poslední sezóně ale režisér záměrně opustil muzikálový žánr a pokusil se o nastudování činoherní komedie. Weinerův známý kus byl dlouhodobým režijním snem Jiřího Konečného, kterým se chtěl důstojně rozloučit s diváky.
Děj hry se odehrává na poklidném předměstí New Yorku, v době, kdy světem otřásá jeden válečný konflikt za druhým, vraždy a smrtelné nehody jsou na denním pořádku a nikdo si není jist svým bezpečím. Takový stav věcí není lhostejný židovskému taxikáři Samueli Leibowitzi, muži se sklony k sympatickému bláznovství a poznamenanému úmrtím nejstaršího syna, nasazeného do války ve Vietnamu. Samuel se proto rozhodne pro zcela šílený čin - využije nenadálé situace a unese papeže Albrechta IV., který právě dlí na oficiální návštěvě New Yorku. Ukryje ho ve svém domě a po úřadech žádá netypické výkupné - jeden den bez násilí a vraždění.
Rolí v inscenaci se ujali známí rýmařovští ochotníci. Samuela Leibowitze si zahrál Pavel Hejsek a jeho energickou ženu Sáru Vlastimila Vykrutíková, jejíž vyrovnaný a neafektovaný výkon patřil k nejlepším. V rolích potomků manželů Leibowitzových se objevili Dennis Huml a nová tvář Tereza Pinďáková. Jako papež Albrecht IV. překvapil další nováček ansámblu Miroslav Klesnil, který ztvárnil Svatého otce jako osobnost oplývající klidnou a mírumilovnou silou. Zvládl přitom i komediální polohu své role, např. v momentě, kdy papež bránící dům před útokem policistů s revolverem v ruce vykřikne: "Krucifix, zahajte palbu!" Ve vedlejších rolích se představili Petr Bubela (rabín), Zdeněk Rychlý (kardinál), Petr Andrš (šerif), Ladislav Šín (generál) a Petr Guziur v alternaci s Barborou Šínovou (ostřelovač).
Sobotní premiéru představení ovlivnila nervozita, v pondělní repríze však herci Pradivadla předvedli o poznání sebejistější výkony, představení ubíhalo ve svižném tempu, které narušila jen poněkud chaotická akční scéna policejního útoku na dům Leibowitzových. Přesto si inscenace uchovala jasné kontury a důraz na autorovo sdělení - naději, že lidstvo je schopné se začít chovat humánně, byť ji Weiner vzápětí zpochybňuje konstatováním, že na takový přerod ještě není zralé.
Dosud (ale snad ne zcela) poslední představení rýmařovského Pradivadla nabídlo žánr, který v repertoáru místních ochotníků dlouho chyběl - kultivovanou komedii bez zbytečných a těžkopádných efektů, s hlubším poselstvím a lehce mrazivým happyendem. V každém případě udělalo krok zajímavým směrem a bylo by přinejmenším škoda, pokud byl prvním a současně posledním. ZN

Recenze - Romeo a Julie ve tmě zpívající

Loňský prosinec přinesl Rýmařovu bohatou divadelní nadílku. Její součástí byla také nová inscenace ochotnického souboru Pradivadlo. Premiéra se konala v pondělí 12. prosince, obě reprízy ochotníci stihli odehrát ještě v tomtéž týdnu.
Nové představení Pradivadla přitáhlo velkou pozornost diváků, ať už díky masivní reklamní kampani, která mu předcházela, nebo kvůli titulu hry. Pradivadlo tentokrát sáhlo po novele Romeo, Julie a tma Jana Otčenáška v dramatizaci Karla Urbánka. Divadelníci přitom deklarovali, že ke klasickému příběhu s válečnou tematikou přistoupili netradičním způsobem a nastudovali jej jako "lyrické muzikálové drama". To samo o sobě zní dost podezřele, takže kromě těch, které zaujal titul, a věrných příznivců místních ochotníků do publika zasedla jistě i řada zvědavců bažících zjistit, jak bude tragický milostný příběh z období heydrichiády v muzikálovém hávu vypadat.
Už při vstupu do foyer městského divadla byl divák vtažen do dobových reálií. Výstava s tématem druhé světové války na Rýmařovsku, obsahující autentické dokumenty, fotografie i krátký výklad Jiřího Karla, plakáty a vyhlášky nalepené na sloupech, dvojice mladíků v uniformách Wehrmachtu pochodující beze slova a se zbraní přes rameno mezi přicházejícími diváky (člověka napadlo, jestli ho začnou legitimovat), stejně jako divadelní program s obálkou v podobě pracovní knížky evokovaly atmosféru válečné doby ještě před začátkem představení.
I během něj se divadelní soubor snažil všemi prostředky přiblížit čas, v němž se milostný příběh odehrává. Děj Otčenáškovy novely zachycuje okamžiky krátce před a po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, momenty plné strachu ze zatýkání. Za této situace se setkávají dva mladí lidé, které podobně jako v titulem odkazovaném Shakespearově dramatu spojuje láska a dělí rodová nenávist. Student Pavel potkává židovskou dívku Ester, která nenastoupila k transportu, a rozhodne se ji schovat ve svém pokojíku za otcovou krejčovskou dílnou. Mladí lidé se do sebe zamilují a společně čelí nacistickému pronásledování i zvědavé všudypřítomnosti kolaboranta v domě. Jejich vztah končí tragicky - Ester se při domovní razii ze strachu o Pavla rozhodne z úkrytu utéct a na ulici je zastřelena.
Režisér Jiří Konečný při hledání vhodných protagonistů zvolil dvojici poloprofesionálů - studentů herectví na ostravské konzervatoři. Pavla si zahrál místní rodák Lukáš Adam, Ester propůjčila svou tvář jeho kolegyně Natálie Holíková, která odpovídala roli nejen svými hereckými a pěveckými schopnostmi, ale i vzhledově. Ústřednímu páru sekundovaly čtyři vedlejší postavy v interpretaci místních ochotníků: Pavlova bojácného otce hrál Zdeněk Rychlý, krejčího Čepka Petr Bubela, který zaujal svým civilním herectvím, Štěpán Stoklasa, loňský herecký objev, se ujal role malíře Matyse a jeho protipól, kolaboranta Rejska, ztvárnil Pavel Konštacký. Fanatický Rejsek v jeho podání působil velmi sugestivně a přesvědčivě a byl nesporně dosud nejlepším výkonem tohoto herce. Šestici postav doplnili ještě zmínění němečtí vojáci (Petr Guziur a Zdeněk Štefanišin) a tančící kameloti v podání členů skupiny Move2you.
Scénu realizátoři koncipovali velmi jednoduše a funkčně tak, aby nebylo nutné ji během představení měnit. Jeviště bylo rozděleno dveřmi na dvě poloviny; v levé vznikl studentský pokojík, v pravé krejčovská dílna, do níž se vstupovalo ze zákulisí. Na forbíně stojící lavička představovala park, tedy exteriér, nicméně velká část příběhu se odehrává v malém prostoru vymezeném dvěma místnostmi, což posiluje pocit stísněnosti a také odkaz k malým lidským příběhům, jež se odehrávají na pozadí "velkých dějin". Ty k nim pronikají zvenčí podobně, jako tomu bývá ve skutečném životě, prostřednictvím médií - rádia, rozhlasu a také "tichou poštou". Další sdělovací prostředek té doby - biograf - tvůrci inscenace suplovali čtyřmi plátny, na něž ve zlomových okamžicích promítali záběry z heydrichiády, ale také třeba vizualizaci momentu, kdy se Ester ve chvíli smrti promítá život před očima. Podstatnou složkou dotvářející atmosféru na malém prostoru jeviště bylo střídání světla a tmy.
Jak už bylo řečeno, Pradivadlo pojalo válečný příběh Jana Otčenáška poněkud netradičně. Realizátoři se rozhodli doplnit jej hudebními a tanečními vstupy. Hudební složka muzikálového dramatu je dílem Petra Laštuvky, který složil hudbu i texty jednotlivých písní a všechny také se svou kapelou nahrál. Pěvecké výstupy herců se odehrávaly na živo. Tvůrci předeslali, že inscenace bude svým způsobem experimentální, že bude pokusem o muzikálovou verzi válečné látky. Nakolik tento pokus vyšel, mohli posoudit diváci sami. Podle ovací ve finále představení lze nabýt dojmu, že ano. Jistě se našlo dost těch, které písně doprovázející silný Otčenáškův příběh dohnaly k slzám, nicméně i těch, kterým vadily. Třeba jen proto, že brzdily děj, že vyznívaly anachronisticky (dobovým muzikálům sluší dobová hudba) nebo zkrátka proto, že muzikál jakožto žánrový potomek operety má v sobě prvky odlehčené zábavy, která nemusí k tak závažným tématům každému ladit.
Nabízí se tedy otázka, zda je dobré dělat muzikál ze všeho. Pradivadlo jistě není první, kdo převedl do muzikálu příběh z doby totality (kupř. Šakalí léta), ani první, kdo se pokusil historii okořenit moderní hudbou. Vznikla jistě řada krásných a hodnotných zpracování, nicméně je nesporné, že v posledních letech prožívá muzikál jako žánr úpadek. Podepsala se na něm lavina českých popových muzikálů podřadné kvality, čerpající z boomu, který u nás v 90. letech odstartovali Bídníci a Jesus Christ Superstar. Možná je to signál i pro rýmařovské ochotníky, že nastal čas obrátit se jiným směrem.

Zdenka Nesetová-Přikrylová

Recenze na hru Naše městečko-Saša Rychecký a Vladimír Stanzel

DS Severské Pradivadlo Rýmařov přivezl představení "Naše městečko". Sluší se uvést autora: Thornton Wilder, právě tak režiséra: Jiří Konečný. Měla-li mít letošní Žatva svou nejdůstojnější tečku, pak to bylo právě toto představení. Vůbec se mi o něm nechce nic psát, protože PO CELOU DOBU jsem si to užíval! Bylo to naprosto profesionální divadlo (ale v tom mém slova smyslu - ve smyslu zážitku, sdělení, herectví, scény, kostýmů, prostě: dokonale fungující domeček plný ozubených koleček, které do sebe zapadají, jdou, šlapou a žádný zoubek, natož kolečko nechybí). Některé scény ve mně doznívaly i noci, když jsem se marně pokoušel usnout: Rande. Svatba. Smrt - hřbitov - pohřeb. Byla to opravdu taková radost, přes všechny tragédie, bylo to tak moc o svátku každodennosti, o důležitosti jistot v životě, o životě, jakou od divadla čekám vždy, ale jen málokdy se jí dočkám. Nevím proč se mi vynořoval film "Šumař na střeše", ale můj zážitek byl stejný! To se fakt nedá rozebírat, hodnotit, intelektuálně pitvat a cvičit se na tom. Je-li divadlo jeden plně funkční celek, stejně tak, jako auto, nebo jakýkoli dokonalý stroj, stavba, pak nejsou vidět (a ani vás nezajímají) jednotlivé součástky. To tak prostě JE a lze jen doufat, že dlouho BUDE!

Saša Rychecký

Pravděpodobně žádného z obyvatel Rýmařova se zájmem o kulturní dění neminula zpráva o založení nového ochotnického souboru s názvem Pradivadlo, který vznikl v polovině loňského roku a na jeho konci, konkrétně 14. prosince 2007, již uvedl v premiéře své první představení. Výběr hry, která měla nový spolek představit, zapsat jej do širšího povědomí a zároveň naznačit, jakou cestou se chce ubírat, nebyl vůbec náhodný. Lidé znalí rýmařovského divadelního zákulisí tuší, že vejce tu bylo ještě před slepicí, tedy že hra byla známa ještě dříve, než divadelní soubor začal vůbec fungovat, a že svým způsobem vznikl kvůli ní - aby mohla být nastudována.
Už tento fakt zčásti osvětluje obdivuhodné vzepětí tvůrčího potenciálu v městečku Rýmařově, které není zrovna Mekkou divadelního života a které si už dávno zvyklo vystačit ze svých zdrojů s málem, s každoročním uvedením jedné komedie a jedné pohádky v provedení dosud jediného ochotnického souboru Mahen, případně s méně pravidelnými vystoupeními zájezdních divadel. Se vznikem nového divadelního souboru se však situace zřejmě změní alespoň trochu k lepšímu. Ne že by se od nynějška počet představení na rýmařovských prknech dramaticky zvedl, ale konkurenční prostředí dokáže být silnou motivací a mohlo by přinést jisté obohacení nejen z hlediska počtu, ale i žánrové rozmanitosti (spolky se bezesporu budou chtít vzájemně odlišovat) a kvality.
Hra, kterou vedoucí souboru, režisér a herec v jedné osobě Jiří Konečný, zvolil a pro niž stmelil početný ansámbl zčásti zkušených herců, zčásti zcela neokoukaných tváří, nese vcelku banální název Naše městečko. Její autor, americký dramatik Thornton Wilder patřící k tzv. ztracené generaci, s touto banalitou záměrně pracoval nejen v názvu, ale v celé koncepci hry, když ji zasadil do venkovského městečka Grover's Corners ve státě New Hampshire, na počátek 20. století, tedy do doby, kdy neexistovalo snad nic méně vzrušujícího (a o to více antiliterárního) než žít v takovém městě. Zatímco pro většinu tvůrců je impulsem k sepsání literárního díla nějaký nezvyklý, strhující či přímo šokující námět, u Wildera je tomu přesně naopak. Ten učinil námětem své hry všední život obyčejných lidí a hledal právě v něm skrytý půvab a hluboký smysl.
Děj Našeho městečka je prostý. V jeho centru stojí dvojice mladých lidí - George Gibbs (Marek Čermák) a Emily Webbová (Ludmila Ondrašíková), děti dvou vážených rodin z městečka Grover's Corners. Ač by si to klasická zápletka přála, neexistuje mezi těmito rodinami žádný nesmiřitelný konflikt, a ani láska, která se mezi Georgem a Emily pozvolna rozvine, není zakázaným ovocem, nýbrž všeobecně kladně přijatou skutečností, vedoucí až ke sňatku a založení rodiny. Přesto nepostrádá ani tento neshakespearovský vztah tragiku, neboť život je "tak hrozný ... a krásný". Poslední dějství - navazující na svatební akt, kterým celý příběh zdánlivě vrcholí - se odehrává na hřbitově, kam právě přichází nový mrtvý - Emily, jež nepřežila porod svého druhého dítěte. Příběh o všedním životě končí zcela všední smrtí. Smrtí, která je stejně banální jako vše, co jí předcházelo, a přesto nás tolik zasáhne - tak jako to bývá ve skutečném životě.
Právě fakt nevyhnutelné smrti, která přichází pokaždé nečekaně a dodává předchozímu žití odstín marnosti a současně příchuť něčeho nadmíru cenného, v závěru pozvolna plynoucího příběhu takřka šokuje. Ta dlouhá, předlouhá řádka nevýznamných, nevzrušivých událostí se náhle jeví docela jinak. Wilder byl obratným vypravěčem a dokázal na diváka sugestivně zapůsobit, když jej nejprve ukolébal poklidným plynutím děje "bez děje", aby jej posléze o to trpčeji probral otázkou: Jak utrácíš svůj život? Dokážeš ocenit jeho půvab? Uvědomuješ si, jak prchavým darem je? A tuto sugestivnost ještě prohlubuje, když nechává zemřelou Emily učinit zoufalý pokus o návrat mezi živé, končící bolestným poznáním: "Oni (živí) toho hodně nechápou, že ne?" Tento ostrý střih zároveň odhaluje Wilderovo jazykové mistrovství, rozvláčné dialogy najednou hutní, aforističtí a sunou příběh k jeho etickému poselství. Není proto divu, že za Naše městečko autor získal v pořadí již druhou Pulitzerovu cenu.
Pozoruhodná hra přilákala na divadelní jeviště množství ochotníků, přičemž jen zlomek z nich měl herecké zkušenosti. Poprvé se představil např. Ladislav Šín v roli mlékaře Howieho Newsoma, Petr Wolff jako regenschori Simon Stimson se svým chrámovým sborem, Josef Laštůvka alias Wally Webb nebo Eva Švédová coby upovídaná paní Soamesová. První zkušenosti z "velkého" divadla sbírali studenti dramatického oboru ZUŠ Marek Čermák (George), Nela Zothová, Marta Merková (Rebeka Gibbsová), Lukáš Adam (kamelot Joe Crowell) a Ludmila Ondrašíková (Emily), která již vystupovala ve dvou hrách spolku Mahen. V Našem městečku se objevily i další tváře známé z Mahena - Vratislav Konečný v roli hrobníka Joea Stoddarda, Zdeněk Vodička jako redaktor Webb, Helena Papajová jako jeho žena, Pavel Hejsek coby doktor Gibbs. Jeho ženu si zahrála Hana Hejsková. Úlohy Režiséra se ujal vedoucí souboru Jiří Konečný, jediný člen Pradivadla s profesionální zkušeností. Ve vedlejších rolích se mihla řada dalších tváří (Petr Bubela, Zdeněk Vogel, Dagmar Doláková, Anna Vašíčková ad.), v konečném součtu se jen obsazení hry blížilo ke třicítce.
Velice různorodý a na ochotníky nezvykle početný ansámbl dokázal během několika měsíců vytvořit velmi vyrovnaný tým. Několik herců si přitom vystřihlo výkon hodný profesionálů, zvláště dvojice otců Pavel Hejsek a Zdeněk Vodička, jejichž herectví léty vyzrálo jako kvalitní víno, a ústřední pár Ludmila Ondrašíková a Marek Čermák, ačkoliv největším překvapením zřejmě byla Eva Švédová, která ve všech výstupech své paní Soamesové doslova ovládla jeviště i hlediště.
Wilderova hra Naše městečko není náročná jen mnohohlavým obsazením. Autor si nápaditě pohrál s kompozicí, čímž před realizátory položil nesnadný úkol. Pozvolna se odvíjející příběh rozrušil řadou zcizovacích efektů, jimiž dramatické umění obohatil Bertolt Brecht a jeho koncept epického divadla. Vstupy Režiséra (vypravěče) který děj komentuje, ale i v nejrůznějších převlecích (cukráře Morgana, oddávajícího, průvodce zásvětním životem) spoluutváří, stejně jako dotazy z publika či scénářem předepsané minimum kulis a rekvizit, to vše rozbíjí tradiční koncepci divadelního představení založeného na ztotožnění se s postavou a prožívání jejích osudů, narušuje iluzi skutečnosti, oživuje tak divákovu pozornost - příběhem neustále utlumovanou - a soustředí ji k autorskému záměru.
Autorem preferovanou koncepci divadla bez kulis a rekvizit ochotnické Pradivadlo nepřijalo, zachovalo pouze několik jeho inscenačních pokynů (např. štafle umožňující ústřední dvojici promlouvat spolu jako z oken v patře domů nebo pultík v cukrárně pana Morgana vytvořený z laťky položené přes židle, která se vzápětí proměňuje v žehlicí prkno paní Gibbsové), jež ozvláštnily scénu pojatou víceméně realisticky. Nejen v tom šlo Pradivadlo vlastní cestou. Důležitou roli v rýmařovské inscenaci hrála hudba a světelné efekty, které měly umocnit vypjaté scény, odlišit různé roviny vyprávění a také naznačit jeho zvraty. Vše bylo evidentně promýšleno s velkou pečlivostí, výsledek bohužel ne vždy odpovídal záměru, a to zvláště v případě světel. Rušivě mohly působit také některé přehlédnuté detaily (např. rozkvetlé slunečnice na zahrádce paní Webbové uprostřed zimní scény).
Nicméně lze konstatovat, že Pradivadlo si pro zahájení své kariéry vybralo hru, na kterou se hned tak nezapomene, a předvedlo, že i v amatérských podmínkách lze úspěšně uskutečnit poměrně náročný umělecký záměr. Pokud měla být Wilderova hra zároveň předzvěstí budoucího repertoáru nového spolku, je jistě na co se těšit. Pradivadlo nabízí alternativu pro tu část rýmařovských diváků i herců, kteří od divadla očekávají více než pouhou zábavu a neobávají se ani menších experimentů.

Vladimír Stanzel

Recenze na hru Holka odjinud

Když před rokem nastupoval na rýmařovskou ochotnickou scénu s představením hry Thortona Wildera Naše městečko nový soubor s názvem Pradivadlo, vše nasvědčovalo tomu, že přichází změna. Nejenže pominul šedesátiletý monopol spolku Mahen a na poli amatérského divadla vzniklo konkurenční prostředí, ale navíc se nabídla příležitost pro diváky i potenciální herce, které nepřitahují jen konverzační či detektivní komedie, jež se v ochotnickém prostředí hrají nejčastěji. V ambiciózním plánu dělat trochu jiné divadlo Pradivadelníci pokračovali i nastudováním pohádky Kráska a Zvíře podle scénáře Františka Hrubína, kterou ozvláštnili muzikálovými prvky. Obě hry byly divácky přijaty kladně a soubor s nimi vystoupil i v jiných městech a na několika divadelních festivalech.
O to překvapivější bylo rozhodnutí vedoucího souboru Jiřího Konečného připravit pro letošní sezónu komedii, konkrétně veselohru Rudolfa Trinnera Holka odjinud. K volbě lehčího kusu jej vedlo několik důvodů - aby si soubor vyzkoušel práci na jiném žánru než dosud a také odpočinul po režijně, herecky i technicky náročných projektech, jimiž byly obě předchozí inscenace. Další důvod režisér naznačil v pozvánce, když připustil, že tentokrát myslel na méně náročné publikum, které si v divadle chce jen "odpočinout, pobavit se a přijít na jiné myšlenky". Na takový krok má dramaturg a režisér v jedné osobě jistě plné právo, je jen škoda, že si pro jeho realizaci nevybral kvalitnější text.
Klavírista, dirigent, autor operet a hudebních komedií Rudolf Trinner, který byl mimochodem 17. ledna hostem premiéry v rýmařovském kině, se podle svých slov nechal k veselohře Holka odjinud inspirovat jistou povídkou, kterou převedl na jeviště nejprve pod názvem Kopretina z Wyomingu a poté v přepracované verzi jako Holku odjinud. Příběh o dceři zlatokopa, která po otcově smrti putuje do rodiny strýce, však v sobě nese i něco z vlastních zkušeností autora, který podobně jako otec hlavní postavy na konci 60. let emigroval z vlasti a hledal štěstí ve světě. Rudolf Trinner se však neživil rýžováním zlata, ale využil svého hudebního nadání a uchytil se v showbyznysu - v kabaretech, kasinech i na výletní lodi, s níž obeplul svět. Jeho návrat do Česka po třiceti letech mohl být spjat s podobnými pocity, jaké vyjadřuje zlatokopova dcera Jessie, když se poprvé ocitá ve vlasti svého otce. Je to příchod do země, která se za těch třicet let velmi změnila, v níž se člověk dlouho pobývající na druhém konci světa může cítit jako cizinec, ale zároveň v ní nachází svoje kořeny. Tyto autentické pocity lze v komedii Holka odjinud vytušit, nicméně tím veškerá opravdovost končí.
Abychom shrnuli děj: do domu majitele autodopravy Alojze Veverky (Pavel Hejsek) přichází neteř Jessie (Jana Lipková), až dosud pobývající s otcem kdesi na americkém venkově. Přiváží s sebou nejen vzpomínky na Alojzova bratra Václava a historky ze života zlatokopecké komunity, ale i velký, těžký kufr, jehož obsah v souvislosti s živností Jessieina otce okamžitě vzbudí zvědavost u členů rodiny. Ty kromě otce Alojze představují jeho manželka Anežka (Vladimíra Šafářová), její věčně přiopilá sestra Máňa (Markéta Míčková) a dvě dcery, starší hádavá Kateřina (Hana Hejsková) a pubertálně lehkomyslná Alenka (Barbora Šínová). Sestavu doplňují Kateřinin snoubenec Evžen (Petr Bubela), hromotlucký Alenčin novomanžel Pepan (Ladislav Šín) a rodinný přítel Matěj Kačaba (Zdeněk Vodička). Hlava rodiny ve chvíli Jessieina příchodu slaví úctyhodné kulatiny a současně řeší vrtochy svých dcer - té, která by se už ráda provdala, i té, která se natruc provdala tajně a teď chce věno. Charakterově nepokřivená, bezelstná a tvrdým životem zkoušená Jessie tak vstupuje do rozhádané rodiny jako osvěžení, jako člověk, který netouží po penězích, ale jen po přátelství, vybaven pouze čistým srdcem a - tajemným kufrem. Díky prvnímu Jessie brzy probudí sympatie strýce Alojze i Kateřinina snoubence Evžena, díky druhému pragmatický zájem všech ostatních.
Jak se bude příběh odvíjet dál, je jasné hned na začátku a autor se bohužel ani jednou nepokusí směr vývoje zkomplikovat nebo narušit. Celý děj se až do samého závěru točí kolem snah členů rodiny odhalit tajemství kufru a případně z něj něco získat a Jessie, ač se musí stále vyrovnávat s vezdejším pokrytectvím a Kateřininou žárlivostí, se nakonec rozhodne rodině tajemství odhalit a co víc, podělí se i o kýžené zlato. Průhledná zápletka dvojaktovky tak vyústí v poněkud rozpačitý happyend, stejně jako příběh milostného trojúhelníku Jessie - Evžen - Kateřina, který přes finální přetahovačku končí nerozhodně.
Přímočarý děj bez jediného zvratu a závěr prchající kamsi do ztracena nejsou jediným úskalím komedie Holka odjinud. Výstavba děje je nekompaktní, rozpadá se v sérii scén, které jsou chvílemi vtipné, chvílemi méně, jednou směřují ke konverzační přestřelce, podruhé k operetní estrádě a jindy k filozofování o banálních pravdách, jež vykrystalizují v explicitně vyřčené přísloví, že není všechno zlato, co se třpytí, případně v nepřímo vyslovené ponaučení, že cennější než peníze je ryzí přátelství. Aby toho nebylo málo, dal si autor jen málo práce s propracováním postav, a tak nás více než děj samotný překvapuje jejich vykonstruovanost a motivačně nejasné chování, zvláště u titulní role Jessie, která sice nikoho z pokryteckého příbuzenstva nezmění, ale přesto je z nějakého zvláštního důvodu podaruje zlatem. Pochybnosti vyvolává i její výřečnost, překypující životními moudry, jakou disponuje málokterá mladá dívka, obzvláště vyrůstající v primitivních podmínkách zlatokopecké osady. Vše bychom přijali bez výtek, pokud by se děj odehrával ve 30. letech 20. století (nejlépe v parodujícím stylu Pytlákovy schovanky), žánru veselohry z té doby ostatně odpovídá model rodiny Veverků (otec živitel, matinka v domácnosti, potrhlá tetička, dcery usilující o vdavky, rodinný přítel) i americká minulost Jessie (která se podle svých slov umývala ve vodě ze studny apod.). Zasazení příběhu do blízkosti roku 2000 však vyznívá přinejmenším asynchronně.
Komedie Holka odjinud zkrátka nepatří mezi výkvět žánru a Pradivadlo její realizací slevilo ze své úrovně snad až příliš. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že tato nepříliš dobře napsaná hra byla velmi dobře zahrána. Obzvláště výkony všech mužských herců stály za zhlédnutí - vynikající Pavel Hejsek, střídmý a vyrovnaný Zdeněk Vodička, sympaticky civilní Petr Bubela i fanfarónský Ladislav Šín, který podal svou roli vtipně a s velkou nadsázkou. Mezi ženami podle předpokladů nejpřesvědčivěji hrála Barbora Šínová, ale výborná byla i Hana Hejsková, která si hašteřivou Kateřinu zjevně užila, a dobře zvládnutá byla i role Jessie v podání studentky Jany Lipkové. Dvěma debutantkám Markétě Míčkové a Vladimíře Šafářové evidentně chybí větší herecká zkušenost a jejich postavám by prospělo v případě Máni ubrat na výrazu, v případě Anežky naopak přidat na sebevědomí. Vcelku však ansámbl působil sehraně a je jasné, že příště si může bez obav troufnout na mnohem náročnější scénář. Z dosavadního repertoáru vyplývá, že Pradivadlo svůj směr teprve hledá. Přízeň publika však už našlo. ZN

Recenze Song pro dva